Historky z lokálky od Jirky Bízka II.

Na směnu jsem nastoupil 14. července 2003 odpočatý po dvou týdnech dovolené. Její průběh byl zpočátku zcela normální, těžkosti mi působilo pouze sčítání frekvence cestujících, které nám život několikrát do roka pravidelně komplikuje. Motorový vůz 810.359 spolehlivě pracoval a ani kolega Kubíček z předchozí směny nesděloval žádné znepokojující informace.

U ranního vlaku číslo 27 312 do Bezdružic však motor vozu krátce po rozjezdu ze zastávky Strahov zhasl. Po opakovaných pokusech o nastartování mé první kroky vedly do oddílu pro cestující, kde jsem pln očekávání, otevřel dekl v podlaze nad motorem. Kupodivu bylo všechno na svém místě, z ničeho se nekouřilo ani nic neteklo. Ovšem nic také neteklo naftovým potrubím do motoru, který bez životodárné kapaliny odmítal pracovat. Zkusil jsem tedy palivový okruh odvzdušnit na vstřikovacím čerpadle. Z odvzdušňovacího šroubu se chvíli pěnilo, chvíli šla čistá nafta. Ač oděn do slušivé uniformy a bílé košile, za chvíli jsem smrděl jak Arab pracující na ropném vrtu. Motor však stále nešel. Požádal jsem technicky zdatného cestujícího, aby se ujal startování a sám se snažil naftu do motoru dopravit ruční pumpičkou. Opět bez úspěchu. Zpoždění narůstalo, stejně jako moje beznaděj. Dokonce jsem se šel podívat zda je nafta v nádrži, ale její stav byl asi na polovině celkové kapacity.

Pro jistotu jsem provedl poslední pokus o nastartování, ještě před tím, než bych definitivně žádal o odtažení z trati. A ejhle, motor těžce naskočil. Ulevilo se mě i cestujícím a nakonec s 25 minutovým zpožděním jsem dojel do cílových Bezdružic. Zpožděn tím pádem měl být i následný vlak 27301 přes Pňovany do Stříbra. Situace však spěla k horšímu. Než jsem si došel do dopravní kanceláře umýt ruce, motor opět zhasl. I nyní jsem zkusil fintu s odvzdušněním a motor po několika pokusech znovu naskočil. Vítězně jsem se rozjel, ale moje radost netrvala dlouho.

Již na posledních bezdružických výhybkách motor zhasl znovu a protože nenaskočil ani jízdou se zapnutým jízdním stupněm 2B na spádu, věděl jsem, že je to definitivní. Po spádu jsem dojel do zastávky Konstantinovy Lázně a informoval o nastalé situaci dirigujícího dispečera trati, strojmistra v depu a čekající cestující. Ti informaci přijali klidně, někteří byli dokonce vděčni, že jsem jim to řekl na peróně a nemuseli tedy do vlaku se zavazadly nastupovat a záhy zase vystupovat. Našel se i jeden, který chtěl tlačit, ale když jsem mu řekl, jaké stoupání nás čeká, rychle od svého nadšení ustoupil. Po chvíli všichni z nádraží odešli, jen na lavičce zůstal sedět německý turista vybavený mapou, českým pivem a jízdenkou do Pňovan.

Stávkující motorový vůz jsem uzamkl a čekal na pohotovostní auto depa, které mne mělo odvézt přes Pňovany do Stříbra. Zde měl čekat náhradní motorový vůz. Auto z depa opravdu záhy dorazilo. Aby neutrpěla pověst Českých drah, dispečer rozhodl, že máme cestou do Pňovan po zastávkách naložit všechny vytrvalé cestující, kteří od své cesty neustoupili. Naložili jsme tedy Němce a po zastávkách postupně nasbírali dalších pět živých duší, které neopustila ani po téměř dvou hodinách víra, že vlak pojede. Z Blahoust jsem Němce poslal do Pňovan "zu fuss", stejně chtěl vidět most přes přehradu, a my se nemuseli trmácet zbytečně oklikou přes Pernarec. Ostatní cestující tedy s námi jeli do Stříbra a pak dál pokračovali na Plzeň, kde snad stihli další přípoje. Z auta jsem vystoupil již na výpadovce ve Stříbře a na nádraží došel pěšky, abych auto zbytečně nezdržoval. Právě včas, náhradní motorový vůz již přijížděl.

Po takové první šichtě bych opět potřeboval dovolenou, leč mám strach, že by mi opět po ní potkala podobná anabáze. V Konstantinových Lázních, kde motor zkolaboval, nebyl signál vysílačky, takže komunikace probíhala složitě jen pomocí mobilních telefonů. Prostě zákon schválnosti. Údiv ovšem vzbudila příčina poruchy motoráku, v depu totiž našli sítko v palivovém potrubí ucpané brouky. Jak se tam dostali, je záhadou.

I přes tyto problémy je cestování vlakem v našem regionu stále oblíbené a vlaky tu jezdí stále dost obsazené. Většina lidí to chápe jako součást života lokálky, i tomu nejlepšímu chovateli přece občas něco chcípne. Jen ten Němec asi vůbec netuší, co o své dovolené prožil.

Na lokálce strojvedoucí prožije chvíle pohodové, a to když si motoráček plný výletníků spokojeně brouká lesem, příhody veselé, kdy paní Mráčková zapomene ve voze brejle, ale jak je to v životě běžné přijdou někdy i chvíle dramatické. Nejhorší okamžiky života strojvedoucí prožívá, když se jeho ocelový oř nezadržitelně řítí na automobil, jehož řidič si Bůh ví proč myslel, že má na přejezdu přednost. A občas horké chvíle železničářům připraví i samotný motorový vůz. I když své motoráčky řady 810 železničáři pečlivě opatrují tak, že vypadají skoro jako nové, většina z nich má za s sebou již tři desetiletí každodenního provozu. A tak se není čemu divit, že jim z těch křížků na hřbetě občas chytnou „saze“.

V tropickém odpoledni 20. července 2007 jsem tehdy motorový vůz 810.250 převzal na začátku směny od kolegy Sedláčka bez závad. Odpolední vlaky jsou v pátek posíleny o přívěsný vůz, aby zvládly nápor plzeňských chatařů a výletníků. S vlakem číslo 27 318 jsem z Pňovan odjížděl 20 minut zpožděný. Ve snaze zkrátit zpoždění jsem využíval plného výkonu motoru, ostatně při jízdě s přípojným vozem to na naší trati ani jinak nejde. Teplota chladící vody i oleje v motoru se držela v přijatelných mezích. V závěrečném devítikilometrovém stoupání ze Strahova do Bezdružic se vždy rozpálí výfuky a začnou být cítit spálené nečistoty z krytu vlnovce výfuku pod vozem. Spáleniny byly cítit již při zastavení v Konstantinových Lázních. Při obratu v Bezdružicích nic nenasvědčovalo zhoršení stavu. Protože z Bezdružic chtěla jet vlakem 27 321 skupina asi 40 dětí ze skautského tábora, oznámil jsem dirigujícímu dispečerovi, že vlak pojede mimořádně posílen o přípojný vůz, do kterého jsem umístil dotyčné skautíky.

V Kokašicích mi jedna paní přišla upozornit na zápach kouře v prostoru pro cestující. Pohledem do vozu jsem zjistil silné zakouření zavazadlového oddílu. Kouře bylo tolik, že se mi zdála pěkná i stará Konopáčová, která v tom statečně seděla i s víkendovým nákupem. Vyzval jsem cestující, aby si přestoupili do přípojného vozu a stále doufal, že se jedná o běžné rozpálení výfukového potrubí a že pojedeme dál. Když jsem však šel do kanceláře obsloužit přejezdové zabezpečovací zařízení, optimismus mě opustil, protože od výfuku se nepřirozeně kouřilo a byl již vidět i plamen. Zavolal jsem tedy 112, dirigujícího dispečera i strojmistra v depu a šel hasit.

Do prostoru nad elektrickým rozvaděčem, odkud se nejvíc kouřilo jsem vyfoukal celý hasící přístroj, což však mělo jen dočasný účinek. Podnájemník z budovy zastávky mi operativně nabídl zahradní hadici s tekoucí vodou. Měl však krátký žebřík na to, abych se dostal na střechu vozu. Tam se mi pak podařilo vylézt rozepřením nohou mezi čela vozů a začal jsem lít vodu mezi výfuk a jeho oplášťování. Ve chvíli kdy přijeli hasiči, už to nekouřilo, ale přesto jsem měl z jejich příjezdu radost, protože jsem neuměl slézt dolů. Když mě sundali ze střechy, nastartoval jsem za jejich dozoru vůz a zkusil jeho funkčnost. Vůz byl schopen jízdy, ale protože se umakartové stěny WC začaly opět hřát, hasiči zakázali další jízdu vlaku. To jsem opět ohlásil dispečerovi, který zajistil náhradní autobusovou dopravu. Autobus přijel po chvíli, protože se podařilo sehnat vůz se šoférem z Bezdružic.

Z depa mezitím už jel do Pňovan konvoj lokomotivy řady 742 s náhradním motorovým vozem. Protože nebyl k dispozici žádný strojvůdce se zmocněním pro trať Pňovany – Bezdružice, musel jsem jet s cestujícími autobusem do Pňovan, abych odtud vedl záchranný konvoj do Kokašic. Autobusem jsme jeli po trase Kokašice – Strahov - Hor. Kozolupy – Cebiv - Rozněvice – Pernarec – Čerňovice – Pňovany. Cestující byli spokojeni, protože viděli kus pěkné přírody a ode mne se dozvěděli několik zajímavostí o projížděných místech. Hrozně jsem si vymýšlel. Do Pňovan jsme přijeli se zpožděním 83 minut. Autobus odvezl i frekvenci následující vlaku do Bezdružic číslo 27 320. Se záchranným konvojem jsem pak z Pňovan odjel v 18:55 do Kokašic. Vadnou soupravu jsme protlačili do Bezdružic a odtud jeli jako vlak 27 323 do Pňovan. Opožděn o 70 minut byl i poslední vlak 27 322, který jsem již vezl svým turnusovým vozem 810.306.

Závěrečné motto:
Na lokálce vzrůšo není,
bez drobného zahoření.

Historky z lokálky od Jirky Bízka I.

Vrátit se na začátek stránky.